Život v Londýně - část I.

8. července 2018 v 13:30 | K. |  Koš
Jak jsem dříve zmiňovala, půl roku jsem žila v Londýně a pár lidí chtělo mé zážitky, postřehy, proč se to tam nakonec nevyvedlo apod. Rozhodla jsem se to tedy sepsat celé od začátku do konce a bude to mít tedy více dílů. Tak pokud vás to zajímá, rozklikněte celý článek a pusťte se do čtení. :)


Část I. - Loučení
pozn.
HF= host family (rodina, u které jsem žila)
HD = host dad (otec dětí, o které jsem se starala)
HM = host mom (matka dětí, o které jsem se starala)
T. = starší kluk, o kterého jsem se starala
J. = mladší kluk, o kterého jsem se starala


Je to jakoby to bylo včera, co jsem si sbalila kufr a odstěhovala se do Londýna jako au pair. Byl den 26.8.2017, ráno jsem se probouzela po pár hodinách spánku, protože v noci jsem byla ještě s přáteli v hospodě. Bylo mi těžko, chyběly mi ještě nějaké věci dobalit a já absolutně nestíhala, protože jsem po mém probuzení měla už pouhé dvě hodiny do odjezdu.

Moje host family mi hned ráno psala, jak se na mě těší a že následující den jedou do Brightonu a budou rádi, když se k nim přidám. Bylo to milé a těšila se o to více, ale zároveň jsem se dívala na mého psa, tátu, vzpomínala na noční telefonát od sestry, která byla na festivalu a brečela mi ať neodjíždím a bylo mi smutno. Došli za mnou ještě tři mí nejbližší kamarádi. Udělali jsme fotky, já postla na Instagram svoji usměvavou fotku, ale přitom se mi chtělo řvát. Těšila jsem se, těšila jsem se na novou kapitolu života, jak minulost nechám za sebou, jak nebudu muset potkávat lidi, které potkávat nechci. Ale nechávala jsem za sebou taky rodinu a kamarády. Nebylo to jednoduché a myslím, že to bylo to nejtěžší, co jsem kdy v životě udělala (loučení do USA bude určitě ještě horší).

Rozloučila jsem se s tátou, mým milovaným pejskem a s mámou a přáteli jsem šla dolů, kde na mě čekal děda a teta. S babičkou jsem se už rozloučila den předtím a s druhou babi a dědou ještě dříve. Táta mi mával z balkónu, v ruce držel psa, který asi furt nechápal, co se děje. Nastalo loučení s mými třemi přáteli - další loučení. To už jsem řvala a objímala je. Je konec s naším víkendovým sezením v hospodách, výletech... teď budeme pouze skypovat a psát si. Buleli jsme a máma nás vyfotila. Pak jsem zamávala tátovi z balkónu, nasedla do auta a vyjela vstříc novému dobrodružství.

Dobře no, dojeli jsme na vlakové nádraží, kde jsem se rozloučila s dědou. Bylo to rychlé, protože bych jinak znovu brečela. S mámou a tetou jsme se pak vydaly k vlaku, který nás zavezl do Prahy a následně jsme jely na letiště, kde mě čekalo to nejhorší loučení vůbec - s mámou.

Na letišti jsme byli o hodně hodin dříve, takže jsme tak povětšinou seděly na lavičce, já nebyla schopná z těch nervů za celý den nic sníst - byl to i můj první let. Seděly jsme tam a já hodně přemýšlela. A už v tu chvíli jsem si říkala, že na Vánoce rozhodně pojedu domů! Protože ze začátku bylo v plánu, že tam zůstanu přes Vánoce. Furt jsem se tak nějak držela a nebrečela, jenže pak zavolala babička a to byl konec. V telefonu se rozbrečela, takže já automaticky taky, i když jsem ty slzy zadržovala neboť jsem nechtěla, aby mě máma viděla brečet.

A pak byl čas odbavení, odbavila jsem svůj kufr, došly jsme s mámou a tetou k pasové kontrole, to já už nevydržela a rozbrečela se - moje máma následně taky. Ale věděla jsem, že dělám správnou věc. O mém odjezdu do zahraničí jsem snila už na základní škole. A bylo to tady. Nemůžu říct, že jsem si splnila sen, protože Anglie nikdy můj sen nebyla (to byla a je Amerika), ale v podstatě se mi splnil sen o mém odjezdu do zahraničí. Takže jsme se odpojily a já šla ubrečená k pasové kontrole, kde mi chlap říkal princip těch automatů. Každý vám řekne, že se hlavně nemáte otáčet - jenže to vám nedá a otočíte se. A už není cesty zpět. Stojíte za pasovou kontrolou na druhé straně, zamáváte si a každý odchází jiným směrem. Moje máma s tetou na vlak domů a na mě čekal nový svět.

Můj první let proběhl hladce. Už v letadle šla slyšet angličtina a já seděla vedle nějakého mladého páru. V letadla jsem místy brečela, protože moje nejlepší kamarádka mi napsala dopis a říkala, že si ho mám přečíst až v letadle. Každopádně to uteklo rychle a já se najednou ocitla na letišti v Londýně. Sama. Měl mě vyzvednout HD, ale nebyl na celém letišti k nalezení. Panika. Co budu dělat? Prošla jsem to letiště 2x a pak už jen zoufale stála na kraji. Asi o tři minuty později se ke mně řítil chlap s dítětem a já poznala, že to je HD se starším klukem, o kterého se budu starat.

Začal se mi omlouvat, že hledal místo na parkování. Ze mě vypadlo jenom, že to je okay a vydali jsme se zpátky hledat jejich auto. Jelikož byl na tomhle letišti poprvé, trvalo nám to pěkných pár minut. Snažila jsem se trochu bavit se starším klukem, ale až příliš se styděl.
Cesta ze severního Londýna do jižního Londýna byla zdlouhavá. Trvala snad přes dvě hodiny. Trochu jsme se s HD bavili, ale jelikož moje angličtina nebyla příliš dobrá, většinou jsem jen vše odkývala s poznámkou: "Yeah." Sranda pak nastala, když jsem se mu snažila vysvětlit jednu věc o škole, ale bohužel to díky mojí angličtině nepochopil. Sice jsem odmaturovala z angličtiny, každopádně to opravdu nebyla a není školní angličtina. A ten britský přízvuk tomu taky moc nepomohl.

Po ukrutně dlouhé době zastavil před barákem. Moc dobře jsem ho znala z google maps. HM hned vyletěla z ložnice v pyžamu, objala mě a uvítala. Jelikož ale bylo po půlnoci, hned pak zase zalezla zpět. HD mi tedy vynesl kufry až do posledního patra a ukázal mi můj nový pokoj. Popřál mi dobrou noc a odešel. Na toaletním stolku jsem od nich měla dárek - parfém.

Tak, je to tady. Tohle je můj nový pokoj. Začíná můj nový život a byla jsem na sebe pyšná, že jsem to zvládla. Tohle bude super rok!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eli Eli | Web | 8. července 2018 v 17:38 | Reagovat

Wow! Obdivuju tvojí odvahu a to, žes dokázala jít za svým snem!
Těším se na další článek o Anglii!

2 B. B. | Web | 8. července 2018 v 19:22 | Reagovat

Jé, tak konečně články od Londýně :). Jako nedivím se, taky bych to celé probrečela, umím si to živě představit.
Já v letadle taky ještě nikdy neseděla a navíc pak někoho ještě hledat na letišti? Tyjo, to bych asi umřela! Bych chytla neskutečnou paniku :D.
Jinak moje angličtina... no, třeba u maturity jsem měla z ústního plný počet, což třeba nechápu, ale to bylo asi dobrým tématem a hlavně učitelka mě neznervózňovala, ale jinak teda vůbec nic moc a ještě jak říkáš, ten jejich přízvuk -_-.

Jsem zvědavá na další :)

3 Sugar Sugar | Web | 10. července 2018 v 8:10 | Reagovat

Muselo to být opravdu hodně emotivní, taková velká životní změna pro mladou slečnu, co nikdy sama takhle necestovala. :-) Je dobře, že jste se na letišti našli, ale určitě by ses zvládla dopravit i autobusem a metrem. :-)

4 Eliz Eliz | Web | 10. července 2018 v 15:19 | Reagovat

Ahoj,
Ráda si to přečtu, já jsem momentálně taky au pair :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama